Exkurze do Osvětimi

V pátek 22. února jsme se společně se žáky ZŠ Mandysova vydali na exkurzi do německého koncentračního tábora v Osvětimi (dnes v Polsku). Smutně proslulý likvidační tábor nás přivítal chladným počasím a ponurou atmosférou. Není divu – vždyť zde během války v otřesných podmínkách zahynuly podle různých údajů 1,1 – 3 miliony lidí. Byli mezi nimi především Židé z okupovaných zemí, ale také Poláci, Romové, zajatci Rudé armády. Táborem prošlo a svůj život zde ztratilo i mnoho Čechů.
Během prohlídky jsme navštívili dva okruhy – menší tábor Auschwitz (Osvětim) a velký tábor Birkenau (Brzezinka). Naši polští průvodci mluvili obstojně česky, takže jsme jim dobře rozuměli.
Prohlídka nám ukázala všechny části areálu, včetně vězeňských baráků, plynových komor a kremačních pecí (ty leží v troskách, Němci část tábora na konci války zničili, aby zametli stopy). Další dojmy z prohlídky se dočtete v příspěvcích účastníků.

M. Herink

Pocity z tohoto výletu byly velmi smíšené. Do těch dobrých patřila fascinace všemi fakty o tomto místu, ale i vnější vzhled celého místa. Zachovalé předměty. Fotografie vězňů, kteří zde pracovali. Mezi ty špatné bylo to, co se tu všechno odehrávalo. Hromadné vraždy osob, které byly odsouzeny bez jakéhokoliv důvodu či provinění. Celé místo na mě působilo zvláštně. Ale i přes to co se zde odehrávalo, tak bylo skvělé poznat, jak se za dob Hitlera zacházelo s lidmi. Ráda bych se sem znova vrátila a prohlédla si vše ještě jednou. Doporučuji se tam podívat a poznat, jak hrůzná doba byla.

Ema Němcová, 9. A

Mohu se přiznat, že zájezd do Osvětimi jsem ze začátku brala jako vyhnutí se škole. Potom, jak se už blížil den odjezdu, začala jsem to brát vážně a víc se o to téma, o Osvětim zajímat. Dne 22. 2. jsme brzy ráno odjížděli společně se ZŠ Mandysova do Osvětimi. Nálada cestou tam byla u všech dobrá, ale čím víc jsme se přibližovali, tím se nálada ztrácela. Když jsme zastavili před táborem Auschwitz 1, všechno mi přišlo strašně divné. Najednou se mi začaly vybavovat ty věci z příručky, kterou jsme dostali. Teprve až když jsme vešli do areálu, všechno na mě padlo! Ta představa, že tudy prošlo okolo 400 000 vězňů (Židů). Ten mráz, který museli přežít jen v tom „pyžamku“, ten hlad, který museli přežívat, ty příšerné podmínky. Na mě osobně nejvíce padla ta budova s fotografiemi jejich tváří. Měli tam napsané datum narození, datum deportace do tábora a datum úmrtí. Průměrný Žid přežil v táboře zhruba 3 měsíce. Za zmínku ale stojí i 2 tuny vlasů, staré oblečení a boty. Dále jsme měli tu možnost stát v plynové komoře, kam se vešlo až 800 židů. Když tam stojíte, představíte si, jak to muselo být strašné. Mně se sevřelo srdce a představila jsem si, jak mi lžou, že se jdu umýt, zavřou mě tam ještě s několika dalšími, zamknou a my tam pak už jen marně lapáme po dechu. Potom jsme navštívili Auschwitz 2. Byl mnohem větší, čili podmínky horší. Když jdete po dlouhé pláni a rozhlédnete se doprava, můžete spatřit trosky budov, vybudované Němci, ale na levé straně jsou stále stojící budovy, ve kterých Židé spali. V tomto areálu byla plynová komora větší. Vešlo se tam naráz až 2 000 Židů! To číslo ve mně vyvolalo nepokoje. Srdce mi bušilo o závod a chtěla jsem co nejdříve odejít. Vím, že na tohle už nikdy nezapomenu. Ten kdo tam nebyl, si ani nedokáže domyslet, jak se teď po tomto zážitku cítíme. Mluvím za všechny, co jsme tam byli. Ale děkuji panu Herinkovi za tento silný zážitek.

Tereza Kvasničáková 9. B

Výlet do Osvětimi se mi velmi líbil. Mohla jsem vidět, jak to dříve probíhalo za doby, když žil Hitler. Je to velmi silné místo. Když uvidíte tu spoustu bot a ještě k tomu botičky malých dvouletých dětí, miminek… A ještě když máme možnost se podívat do plynové komory, kde kdysi umřely tisíce lidí… A ty 3 tuny vlasů. Hodně vám to dá. Měli bychom se zamyslet, protože hodně lidí v dnešní době není spokojeno samo se sebou a trpí depresemi. Myslím si, že by se každý měl aspoň jeden den věnovat tomuto místu, protože tito lidé neměli to, co máme dnes my. Neměli volnost, svobodu a byli bezmocní. Nemohli si jít jen tak ven do ulic a užívat si.
Hodně mi to místo dalo a zamyslela jsem se nad tím vším, když jsem viděla ty boty, vlasy a řady poschoďových postelí. Bylo to velmi drsné a emotivní.
Na dřevěných postelích byla vyrytá jména a čísla Židů. Když jsme tam jeli, počasí nám zrovna nepřálo a byla zima, i když jsme byli všichni nabalení, tak to nestačilo. Nedokážu si představit, že bych tam chodila jen v košili. Podmínky vězňů byly opravdu hodně drsné..
Výlet mi dal opět pocit, že každý den musíme prožít a ne přežít.

Eliška Machová, 9. A